Zajímavosti a novinky pro děti i rodiče

Dítě jako dar

Datum přidání: 14. 12. 2016

V dětství jsem nikdy svoji budoucnost nespojovala s větší rodinou a prací v domácnosti. Tenkrát byla ideálem žena, která se vedle svého zaměstnání ještě společensky angažuje, a v péči o děti jí pomáhají prarodiče, pokud není jen odkázána na školní družinu. Tak jsem také vystudovala, abych se mohla věnovat své profesi.


RNDr. Miloslava Striová je energická usměvavá žena, která pracuje ve Sdružení pěstounských rodin jako klíčová sociální pracovnice v rámci doprovázení pěstounů. Také je adoptivní a pěstounskou maminkou, což je zárukou toho (kromě odborných znalostí), že svým klientům-pěstounům může být opravdovou oporou. Sama přece ví, jak je nelehké být dobrým pěstounem a co všechno může zafungovat a pomoct na cestě k dobrému náhradnímu rodičovství. Přinášíme Vám první část příběhu její rodiny.

 

Když jsme brzy po svatbě zjistili, že možná naše manželství zůstane bezdětné, požádali jsme o adopci. Toužili jsme po vlastním dítěti a tato cesta se nám zdála nejpřirozenější. Informace však chyběly. Do roku 1989 se moc o těchto věcech v médiích nemluvilo, a ani nebyly organizace, kam byste mohli zajít a nezávazně pohovořit o svých potřebách se realizovat jako náhradní rodič.

Já měla to štěstí, že jsem měla na koho se obrátit pro radu. Byl to přítel naší rodiny, který dlouhou dobu v oblasti náhradní péče pracoval jako psycholog. Již tenkrát s námi hovořil o možnostech pěstounské péče. Moc jsme o tom nevěděli. Jen jsem často vzpomínala na pěstounku, která v jednom křesťanském společenství vyprávěla o svých dětech v pěstounské péči a všechny svým vyprávěním velice zaujala, a to včetně mě. Život těchto lidí jsem sice obdivovala, ale nikdy jsem si nedokázala představit sebe na jejich místě. Proto naším přáním bylo mít několik vlastních dětí a žít jako ostatní rodiny kolem nás.

Na první dítě jsme čekali rok od zařazení mezi čekatele. Byl to velice šikovný, téměř tříletý poloromský chlapec. Z přijetí prvního dítěte jsme měli takovou radost, že jsme do roka požádali o další dítě. Tentokrát bylo čekání už delší. Nakonec jsme si z Čech přivezli čtyřletého poloromského chlapečka, kterého matka nabídla k adopci. Dítě vlivem delšího pobytu v ústavu bylo zaostalé se známkami citové deprivace a genetickou zátěží z rodiny. Vzhledem ke stavu dítěte nám chlapce u soudu doporučovali přijmout pouze do pěstounské péče.

My jsme však toužili po vlastním dítěti. I přes možná úskalí dalšího vývoje tohoto dítěte jsme jej přijali do trvalé adopce. Bylo to náročné období, ale nikdy jsme o svém rozhodnutí nezapochybovali. Vždyť ani u vlastních biologických dětí nemáme jistotu, co nás ve výchově může potkat nebo jaké se mohou objevit zdravotní problémy. Až po ročním pobytu u nás jsme za pomoci lékařů u něj objevili závažnou sluchovou vadu, která ještě více prohlubovala jeho problémy s výchovou, a nedařilo se dohnat jeho opožděný vývoj.

Když nám jej předávali v dětském domově, doporučili nám dvouroční odklad školní docházky a umístění ve zvláštní škole. Ten dvouroční odklad byl opravdu nutný už proto, že chlapec kvůli sluchové vadě byl opoždění v rozvoji řeči. Jen jsem si nebyla jistá, kterou školu zvolit. Nechtěla jsem za každou cenu uspokojovat své ambice a chlapce nutit do učení na základní škole. Po mnohých konzultacích v pedagogicko-psychologické poradně chlapec nastoupil do základní školy. Bylo to opět pro mě těžké období. Nejen, že jsem si musela ke chlapci najít vztah jak přistupovat k jeho školní přípravě, ale cítila jsem v sobě také neschopnost, že mu nedokážu pomoci, aby jeho vztah s paní učitelkou byl lepší. Právě důležitou pomoc v tom opět sehrála pedagogicko-psychologická poradna.

Když jsme přijali třetího chlapce, bylo to opět pro nás nádherné období. Zvláště pro mě jako matku. Konečně jsem měla v náručí malé batole (necelý rok a půl) a mohli jsme s ním prožívat chvíle, které předcházející naši chlapci prožili ještě v dětském domově. Mnohé věci se tak v našem vztahu odehrávaly zcela přirozeně a bez větších rozpaků. Dnes by podle jeho blonďaté hlavy nikdo netušil, že jeho rodiče jsou Romové. Souhlasili s adopcí, a poněvadž v severních Čechách o romské děti není velký zájem, dostal se až k nám.

Občas jsme dostávali dotazy, jak to že bereme děti romského původu. Nám to ale nikdy nepřišlo nepatřičné, navíc jsme oba s manželem tmavší a hodně energičtí, a tak naše rodina působila, a působí tak doteď, zcela přirozeně.

Uteklo pár let a díky osvojení jsme měli vlastní tři děti. Pořád jsme ale cítili, že máme prostor pro další, a na řadu přišla úvaha o pěstounské péči. Bylo pro nás sice těžší vyrovnat se s pocitem, že dítě v pěstounské péči nám zcela nenáleží, a musíme počítat s účastí biologických rodičů. Avšak jako křesťané přijímáme každé dítě jako dar, který nám byl na určitou dobu svěřen a je na nás, jak tohoto daru využijeme.

A tak jsme v roce 2000 do pěstounské péče přijali naší první holčičku…

Pokračování příště.

Článek připravilo Sdružení pěstounských rodin, které více než 20 let pomáhá ohroženým dětem najít milující rodinu. Stávajícím pěstounským rodinám nabízí Sdružení pomoc a podporu v rámci dohod o výkonu pěstounské péče.

Uvažujete o pěstounské péči, jste žadateli anebo pěstouni a potřebujete poradit? Ozvěte se nám. Těšíme se na spolupráci s Vámi!

 

www.pestouni.cz
info@pestouni.cz

Jsme na Facebooku

 

Mohlo by vás zajímat: 

Podobné články

Děti a moderní technologie: Nemůžeme zakazovat to, co sami děláme

Generace dnešních rodičů je asi poslední, která ještě zažila bezstarostné dětství bez internetu. V Česku se teprve rozbíhal a většina z nás se s ním setkala až na střední škole. To naše děti se s internetem a moderními technologiemi už prakticky narodí. Celý článek

Když má do rodiny přijít chůva

S prodlužujícím se věkem odchodu do důchodu ubývá babiček, které by nám mohly pomoci s našimi ratolestmi. Stačí, aby dítě kvůli nedostatečné kapacitě nevzali do mateřské školy a problém je na světě. Možným řešením může být využití slečny nebo paní na hlídaní. Celý článek

Spolupracujeme s Nevýchova.cz

Nevzdorujme si ani v období vzdoru

Období vzdoru (nebo také první negativistické stádium, první puberta) je normální, důležité, dokonce žádoucí období ve vývoji dítěte, které nastává obvykle mezi 1,5 až 5 lety, vrchol tohoto období bývá mezi 2. a 3. rokem, tedy ve starším batolecím věku. Celý článek

Komentáře