Zajímavosti a novinky pro děti i rodiče

Dítě jako dar – pokračování

Datum přidání: 31. 1. 2017

Na stránkách blogu na konci roku 2016 jsme publikovali článek o rodině RNDr. Miloslavy Striové, která pracuje ve Sdružení pěstounských rodin jako klíčová sociální pracovnice v rámci doprovázení pěstounů. Také je adoptivní a pěstounskou maminkou. Přinášíme Vám další část příběhu její velké rodiny.

 

 „A tak jsme v roce 2000 do pěstounské péče přijali naší první holčičku…“ – končila první část příběhu naší rodiny. A s manželem jsme si mysleli, že už konečně jsme rodina tak, jak má být, i když vznikala tímto neobvyklým způsobem. Čtyři děti jsme si přáli, a to nám tenkrát stačilo. Ale ne na dlouho.

 

Po přijetí poslední holčičky jsem se měla vrátit do svého původního zaměstnání. Vždyť jako ženu v domácnosti jsem si sebe nedokázala představit. Ale přece jen tu byla ta zkušenost – přijmout a vychovávat děti, které se nám nenarodily. I když jsme se od počátku pěstounské péči bránili, tak u poslední přijaté holčičky jsme prožívali novou zkušenost s výchovou dítěte v pěstounské péči.  Že by přece jen tohle byla pro nás cesta?  Nebudu Vás dlouho napínat. Přehodnotili jsme s manželem svoje dosavadní představy o našem společném životě a podali žádost o přijetí dalšího dítěte do pěstounské péče. V zaměstnání jsem dala výpověď a už jsme se společně i s dětmi těšili na to, jak se postupně naše rodina bude rozrůstat o další děti. Tenkrát pro nás byly vzorem velké pěstounské rodiny, kde se většinou žena naplno věnuje přijatým dětem.

A tak ke třem osvojeným klukům a jedné holce v pěstounské péči přibyly najednou dvě holčičky-sestřičky. Ta starší měla dva a půl roku podobně jako náš nejstarší syn v době přijetí a na svůj věk byla poměrně šikovná. Ta mladší nám zase připomínala svými projevy druhého přijatého chlapce. Podle informací, které jsme o ní dostali, byla opožděná ve vývoji a vlivem ústavní deprivace se ocitala v hluboké psychické deprivaci. Dost důležitým faktem byla pro nás skutečnost, že měla teprve necelý rok a půl. A my jsme si fandili, že díky naším přičiněním se dá tento problém zvládnout, že ta šance vzhledem k jejímu nízkému věku tady je.

 

Že by se jednalo o nějaké vážnější zdravotní postižení, nám ani na mysli nepřipadlo. Nikdy jsme neuvažovali o přijetí dítěte se zdravotním postižením. Vždyť ani by to nebylo vhodné – v tak velké sourozenecké skupině, kde děti byly věkově dost blízko, bychom se dítěti s postižením ani nemohli tolik věnovat.

 

A stalo… Po roce péče až na pokraji mého vyčerpání jsme u této holčičky dospěli k diagnóze „dětský autismus“. A o tom je také pěstounská péče: přijímáme dítě, u kterého není jistý jeho další vývoj. Proto je nutná při této péči podpora a kontrola státu. Dítě tu není pro nás, pro uspokojení našich rodičovských potřeb. Jsme tu pro dítě. V tom vnímáme rozdíl mezi pěstounskou péčí a adopcí dítěte. A také je tu ta svoboda – nerozdat se pro dítě do zničení sama sebe nebo své rodiny. Co když jednou péče o takto těžce postižené dítě bude nad naše síly?

Tak jsme se vyrovnávali s faktem, že nejenže jsme se stali nakonec pěstouny, ale stali jsme se pěstouny těžce postiženého dítěte. Opět to pro nás znamenalo přehodnotit síly naší rodiny včetně dětí v této rodině, některé věci v chodu naší domácnosti přeorganizovat, více otevřít naši rodinu odborníkům, umět si říct o pomoc, bojovat s úřady o příspěvky pro zdravotně postižené, hledat vhodné umístění do školy a do školky, změnil se náš dosavadní režim a představy jak trávit volný čas a společnou dovolenou,…Bylo toho moc, co jsme si ani nedokázali představit, když jsme se s manželem rozhodli takto postižené dítě ponechat si ve své péči. A také nám s manželem bylo jasné, že už více dětí nepřijmeme.

 

Připadá Vám to tak hrozné? Nám ne, protože jsme v tom žili. I o této holčičce jménem Petruška jsme si říkali, že u nás není jen tak náhodou. Trvalo nám to několik let, než jsme se postupně sžili s jejím postižením – jestli to vůbec lze? A lze k takovému dítěti přijmout ještě další děti? Uběhlo osm let, kdy starší děti již povyrostly a už nás tolik nepotřebovaly, a my jsme se rozhodli přijmout další děti do pěstounské péče. Přijali jsme sourozence ve věku dva a tři roky. Naše obavy, jak tyto děti přijme dítě s autismem, se naštěstí brzy rozplynuly. Petruška dál zůstávala na úrovni dvouletého dítěte. A tak zatímco naše starší děti již měly svoje vlastní zájmy dost odlišné od těch Petruščiných, tak právě příchodem mladších dětí do naší rodiny Petruška získala další kamarády.

 

Dnes je to již 24 let, kdy jsme přijali první dítě do adopce, a  17 let jsme pěstouny. Co bylo dál s dětmi? Nejstarší syn vystudoval gymnázium a vyšší odbornou školu sociálně právní. Nyní pracuje jako sociální pracovník v neziskové organizaci, která se věnuje péči o romské občany v sociálně vyloučených lokalitách. Druhý syn nakonec přestoupil na zvláštní, dnes praktickou školu. Přes mnohé nezdary, které pro nás jeho výchova představovala, jsme pořád spolu. Vyučil se zahradníkem, potom se vyučil v oboru pečovatelské služby a letos ukončí další učební obor – kuchařské práce. Má lehké mentální postižení a stále potřebuje naši pomoc a podporu. Třetí adoptovaný syn si vybral obor umělecký keramik a aktivně se věnuje hudbě. První dvě pěstounské dcery studují na střední pedagogické škole obor sociální činnost. Petruška v  16 letech je stále na úrovni dvouletého dítěte. Je zcela závislá na pomoci blízké osoby a dál se potýkáme s jejími dalšími zvláštnostmi, které autismus do života přináší.  Je integrovaná na základní škole s asistentkou a má individuální vzdělávací program pro pomocné školy. To, co se dál odehrávalo s ní v našem společném životě, je na další dlouhé vyprávění. A ti naši nejmladší po odkladu školní docházky společně nastoupili do první třídy základní školy.

 

Záměrně jsem ve svém vyprávění nepoužila jména dětí. To proto, aby se čtenářům nepletl tento příběh s příběhy, které popisuji ve své knize Děti, které se rodí v srdci (kniha vyšla v březnu 2013 v nakladatelství Portál). Tam jsem jména dětí změnila.  Původní jméno jsem v knize ponechala jen Petrušce.

 

Dnes po osmnácti letech jsem opět zaměstnaná (doposud jsem pěstounskou péči nevnímala jako své zaměstnání). Pracuji na částečný pracovní úvazek ve Sdružení pěstounských rodin, které se věnuje doprovázení pěstounských rodin.  A tato práce mě baví a naplňuje díky cestě, kterou jsme s manželem prošli.

 


Sdružení pěstounských rodin více než 20 let pomáhá ohroženým dětem najít milující rodinu. Stávajícím pěstounským rodinám nabízí Sdružení pomoc a podporu v rámci dohod o výkonu pěstounské péče.

Uvažujete o pěstounské péči, jste žadateli anebo pěstouni a potřebujete poradit? Ozvěte se nám. Těšíme se na spolupráci s Vámi! www.pestouni.cz , info@pestouni.cz
Jsme na Facebooku.

Podobné články

Jak si užít Vánoce v klidu a bez stresu? Zapojte děti a nesnažte se být dokonalá

Vánoce, svátky klidu, míru, lásky a pohody. Ano, to vám řekne téměř každý při odpovědi, jak si představuje nejkrásnější svátky roku. O tom, že tomu předchází shon a stres se už mluví méně. Každý chce mít přece dokonalou domácnost a málokterá maminka přizná, Celý článek

Píše Veronika

Mamííí... opravdu nosí dárky Ježíšek? Kdy říct dítěti pravdu

K dětství neodmyslitelně patří víra v Ježíška, který nosí dárky, plní dětské sny a dokáže možná i nemožné. Děti na Ježíška věřit chtějí, mají svůj pohádkový svět. Co dělat, když kamarádi jim jejich víru kazí, je dobré jim říct pravdu? Celý článek

Vývoj miminka 6. měsíc: Z miminka se začíná stávat osobnost toužící po samostatnosti

Dá se říct, že skončila jedna důležitá vývojová etapa a začíná další. Vaše děťátko se zajímá o dění kolem sebe, rádo svět prozkoumává a vše strká do pusinky. Celý článek

Komentáře