Maminko, proč musím mluvit spisovně?
„Maminko, proč musím mluvit spisovně?“ tahle otázka mne trochu zaskočila. Tedy trochu více. Nemohla jsem ji zařadit do kategorie „Jak vznikl vesmír?“ a odkázat na veřejně známé informace či osobní domněnky. Musela jsem tomu čelit.
Nemám ve zvyku odpovídat suše: „Prostě proto.“, ale snažím se věcem dávat smysl, aby měli své opodstatnění. Můžu říci něco jako „Protože je to tak správně.“ či „Protože naše mluva ukazuje, jak jsme inteligentní“ a tak podobně, ale nešlo mi to přes ústa.
Vybavil se mi můj potlačovaný pud z nedávna, když jsme se spolu s dcerou učili skloňovat podle rodů a mne zněla otázka v hlavě: „ Proč se to musí dělat tak složitě?“ Sama češtinu celkem ovládám, ale tváří v tvář učivu prvního stupně základní školy mne napadají otázky, které mne snad jako dítě nenapadaly … ale moji dceru ano :-)
Ještě k tomu jsem včera četla článek o mladíkovi, který v dětství odmítal rozlišovat měkká a tvrdá í/ý a i přesto (či proto?) se dokázal v životě prosadit, dostat svoji vysněnou i dobře honorovanou práci… najednou jsem nevěděla, co říci, protože jsem nad smyslem váhala a jediné co ze mne vypadlo, bylo: „Já přece taky nemluvím sprostě.“… Co je to za blbost?
Kdo nemluví spisovně, přece nemusí mluvit sprostě, ale jen hovorově… jsem se do toho zamotala a tak jsem to raději rychle zamluvila a musím si pořádně rozmyslet, co říci :-) Ta demokracie a svoboda projevu mi tedy dává zabrat :-) A možná si až příliš často uvědomuji, co vše naše děti formuje – každý střípek vět, skutků, pocitů…
pauza – chvilka zamyšlení…
zvedla jsme hlavu k televizní kulise s dokumentem Na cestě, který zachycuje příběhy ze života lidí s handicapem … dokoukala jsem do konce. Moje starosti s odpovědí na všetečnou otázku jsou najednou malicherné. Děti přece dokážou zpracovat život kolem nich často lépe, než si sami myslíme :-)
