O Hájánkovi – druhá kapitola

Datum přidání: 12. 5. 2017

Píše Péťa a ilustrace Dáša

O Hájánkovi – druhá kapitola

Jak Hajánek a Zvoněnka našli zaječí miminko

To bylo takhle jednou, jaro bylo v plném proudu, všude už to vonělo trávou a prvními květinami. Po sněhu nebylo ani památky a nebe bylo jako vymetené. Hajánek právě vyskočil z postýlky a postával před chaloupkou. Stočil si dlaně do ruličky jako dalekohled a pokukoval po korunách stromů, které proti sluníčku vypadaly jako chlupatá strašidýlka. To bude dnes teplíčko, pomyslel si a šupky hupky z bačkůrek do dřeváčků. A už utíkal k rybníčku za Zvoněnkou, až se kapky rosy rozlétaly z trávy daleko do stran.

Zvoněnka a kapka rosy
Zvoněnka a kapka rosy

U rybníčku stála Zvoněnka a kutálela korálky rosy. Hajánek běžel a už už chtěl na Zvoněnku zavolat, když vtom bum bác! A padl na znak. Chvíli ještě ležel a počítal hvězdičky, co se mu roztančily nad hlavou, když v tom si uvědomil, že ani neví, proč sebou takhle plácnul. Kouká kolem, to už mu šla naproti i Zvoněnka (z té veliké rány se jí všechna rosa odkutálela rovnou do rybníčku). A co Hajánek nevidí, do dřeváčků se mu zamotal zajíček. Ale jaký zajíček! Úplně malinkatý, bylo to dočista ještě mláďátko, a z očiček se mu řinuly slzičky.

„Prokryndapána!“ polekala se Zvoněnka. „Hajánku, vždyť ty jsi dočista porazil zajíčka, až se mu očka zalila.“
Hajánek se teprve rozkoukal, a tak honem nevěděl, co na to Zvoněnce povědět. Zaječí miminko se teď choulilo k Hajánkovi a vzlykalo.
„No no,“ povídá na to ještě trochu zaraženě Hajánek, „vždyť jsem byl na hlavní a on mi vběhl do cesty.“
Zaječí miminko si vůbec nevšímalo toho, co si tam ti dva povídali, a stále se ještě tisklo k Hajánkovi, div se mu neschovalo do noční košilky.
„Hajánku, v lese přeci žádné dopravní značky nejsou“ kárala Hajánka Zvoněnka. Potom se podívala na zajíčka a ptá se: „Zajíčku, snad sis nenatloukl ouška, že tak pláčeš?“
Zaječí miminko ještě chvíli koulelo očičkama, ze kterých mu sem tam ukápla slzička, a pak tiše povídá: „I kdepak.“
„A pročpak tedy pláčeš?“ zajímal se Hajánek a složil si ruce v bok.
„Já jsem se ztratilo,“ hleslo zaječí miminko a znovu se mu začaly kutálet slzy, tentokrát velké jako podzimní kroupy.
„Prokryndapána!“ vykřikla Zvoněnka, jak se polekala.
A Hajánek zvážněl ještě víc. „Hrom do police, to přeci nejde, abys tu samotné pobíhalo po lese, to by nám Pan Nadlesní dal! A kdepak máš maminku?“
„No, když to já právě nevím,“ odpovědělo zaječí miminko, ještě trochu vzlykajíc.
Zvoněnka usilovně přemýšlela, jak se takové zaječí maminky hledají, když v tom uviděla někoho na stráni a napadlo ji, že by se toho tvorečka mohli zeptat, jestli náhodou zaječí maminku neviděl.

 

Hajánek, zvoněnka a zajíček
Hajánek, zvoněnka a zajíček

A tak se všichni tři vydali ke stráni. Hajánek odhodlaně prošlapával cestičku, za ním hupkalo zaječí miminko, až se mu bílý ocásek natřásal, a jako poslední cupitala Zvoněnka. Když přišli blíž, všimli si, že tvoreček na stráni není sám, byl jich tam celý houf! Hajánek trochu zaváhal, přeci jen nevěděl, kdo to na stráni tak poskakuje, ale pak si uvědomil, že více hlav víc ví, a tak přidal do kroku.
„Jůůů!“, zavýskalo zaječí miminko, když už se blížili k hloučku tvorečků, a dlouhatánskými skoky předběhlo i Hajánka a hoplá rovnou do houfu. No jakpak by ne, zaječí miminko poznalo maminku, brášky i sestřičky, zkrátka celou svou zaječí rodinu!

Hajánek se Zvoněnkou zůstali stát opodál, věděli, že lesní zvěř je plachá a nikdo by se k ní neměl přibližovat. Oba byli moc rádi, že vše nakonec dobře dopadlo. Po chvíli se zaječí rodina vydala zpátky do lesa, protože se obloha pomalu začala halit červenými stužkami, jen zaječí miminko se ještě ohlédlo a zastříhalo na Hajánka a Zvoněnku ouškem. To proto, že bylo rádo za jejich pomoc. Hajánek a Zvoněnka také zamávali (ručičkou, oušky totiž umějí mávat jen zajíčci) a vrátili se zpátky do svých domečků. Zvoněnka ulehla do mechové postýlky pod trsem lučních zvonků a Hajánek se zachumlal do pruhované peřinky v chaloupce. Obloha ztmavla, červené stužky téměř zmizely a všude bylo ticho, jen od rybníčka se tu a tam ozývalo šplouchnutí, jak se Bláteníček obracel ve své postýlce. Všichni byli po celém dni unavení a tak hned usnuli a sladce spinkali celou teplou jarní noc.

Podobné články

Vysvědčení vašich dětí by vás nemělo překvapit, konec školního roku s dětmi oslavte

Je tady konec školního roku a předzvěst blížících se prázdnin, nejšťastnějšího období pro malé i velké školáky. Ne všichni se ale mohou konce června dočkat, stále je totiž spousta dětí, které mají obavy, co na jejich vysvědčení řeknou rodiče. Celý článek

Vývoj miminka 12. měsíc: Z miminka se stává batole, které vše zajímá a umí se prosadit

V albu vašeho děťátka během prvního roku nebude rozhodně chybět první fotografie z porodnice a potom ta s prvním narozeninovým dortem. Dvanáct měsíců uběhlo, ani nevíte jak, a ten uzlíček, který jste nedávno měli strach vůbec pochovat, vás den, co den udivuje Celý článek

Píše Pavlína Gembicky

Lezení... Důležitá vývojová fáze

Lezení je považování za podstatnou etapu ve vývoji dítěte. Bylo dokázáno, že trénuje podporování obou mozkových hemisfér, zlepšuje koordinaci a soustředění, posiluje střed těla, břišní a zádové svaly, připravuje tělo na změnu z polohy horizontální Celý článek

Komentáře