O Hajánkovi – první kapitola

Datum přidání: 24. 4. 2017

Píše Péťa a ilustrace Dáša

O Hajánkovi – první kapitola

Jak Hajánek a Zvoněnka pomohli Bláteníčkovi s jarním úklidem

To bylo jednou takhle čerstvě zjara, sníh se ještě povaloval na stráních, ale mnoho už ho nebylo. Jen pod stromy a houštím se choulily malé závěje, které déšť ani sluneční paprsky ještě nestihly rozpustit. Hajánek se právě vykutálel z postýlky. Stál před chaloupkou a mžoural do sluníčka. To je dnes ale krásně, pomyslil si, a šupky hupky z bačkůrek do holínek. A už si to metelil k rybníčku.

U rybníčku stála Zvoněnka, byla to malá víla, a počítala veliké kapky rosy v trávě. Víly obvykle žádná jména nemají, ale Hajánek usoudil, že by bylo vhodné, aby se víla nějak jmenovala. Jakpak by to šlo, kdyby na ni chtěl Hajánek zavolat, ale nevěděl by jak, a víla by na žádné jméno neslyšela? A tak Hajánek pojmenoval vílu Zvoněnka, podle toho, že bydlela v malém mechovém domečku přímo pod trsem lučních zvonků. Popravdě ani Hajánek se doopravdy nejmenoval Hajánek, ale nikdo mu neřekl jinak, protože Hajánek úplně ze všeho nejraději hajal. A hajal všude, kde se dalo. I tam, kde se nedalo. Hajal v pruhovaných peřinkách ve své postýlce, hajal v trávě pod jabloní, hajal na velikém listu leknínu uprostřed rybníka, a dokonce hajal i na nejvyšším dubovém listu v koruně stromu.

Když Hajánek doběhl k rybníčku, celý zadýchaný se honem svalil do trávy. Zvoněnka se celá rozzářila!
„Hajánku!“ vykřikla radostně, „to jsme se ale dlouho neviděli!“
„Taky to vypadalo, že zima letos ani neskončí,“ odpověděl Hajánek, když konečně popadl dech.

O Hajánkovi
O Hajánkovi

Zvoněnka se s Hajánkem neviděla celou zimu, protože když na podzim odkvetou poslední zvonky a z hor začne foukat studený vítr, schoulí se Zvoněnka hluboko do mechu, aby ji ten vítr neodnesl, a Hajánek se odebere k zimnímu spánku.

Hajánek vyprávěl Zvoněnce, co všechno se mu během toho dlouhého zimního spánku zdálo, když vtom vykoukl z rybníka zelený mužíček, mrsknul na břeh mokrým bukovým listem a šup zpátky pod hladinu. Nebyl to vodník, kdepak, ti jsou jen v pohádkách, byl to Bláteníček. Bláteníček je takový malý skřítek, žije většinou u rybníka ve stínu pod velkou vrbou, kde se i přes léto drží bláto. To on má totiž tuze rád.

Hajánek, víla Zvoněnka a Bláteníček
Hajánek, víla Zvoněnka a Bláteníček

Plesk! zasvištěl kolem Zvoněnky a Hajánka další mokrý list a přistál na okvětním lístku zvonečku.

„Prokryndapána!“ vykřikla Zvoněnka trochu úlekem a trochu údivem. Hajánek se zvedl z trávy a už si to štráduje pod vrbu, aby zjistil, co se to tam děje.

V blátě tam postával malý skřítek, rozhazoval rukama a povídá: „Jen se na to podívejte! Hrom aby do toho…!“ a už už chtěl hodit další mokrý list.
„Copak to děláš, Bláteníčku?“ ptala se Zvoněnka.
„Ále, loni napadl sníh tak brzy, že jsem si nestihl uklidit spadané listí, a teď, když je sníh pryč, mám bláto samý list. Jeden si tu ani nožku v blátě smočit nemůže, kolik listí tu zůstalo,“ vysvětlil smutně Bláteníček.
„A co kdybychom ti s tím uklízením pomohli?“ nabídl Hajánek, „my teď stejně nemáme nic jiného na práci.“
Bláteníček se radostí celý zatetelil a zvolal: „To by bylo ale žůžo!“ A tak se do toho dali. Hajánek hupsnul k Bláteníčkovi do bláta (ještě štěstí, že si ráno vzal holínky), Zvoněnka zůstala na břehu a dávala listí, které jí Bláteníček s Hajánkem podávali, na stranu. Uklidili i vrbové větvičky a stébla trávy a ani se nenadáli, už měli hotovo. Stihli to ještě před červánky, jak jim to šlo pěkně od ruky.
Bláteníček byl moc rád, že mu kamarádi tolik pomohli, a tak je pozval, aby u něj ještě chvíli zůstali.

Když se kamarádi konečně rozloučili, sluníčko už se koulelo těsně nad obzorem. Bláteníček si ustlal na březové kůře, Zvoněnka se schoulila do mechové postýlky pod lučním zvonkem a Hajánek se zachumlal do pruhované peřinky. Všichni byli po celém dni unavení, a tak hned usnuli a celou první jarní noc sladce spinkali.

Podobné články

Vysvědčení vašich dětí by vás nemělo překvapit, konec školního roku s dětmi oslavte

Je tady konec školního roku a předzvěst blížících se prázdnin, nejšťastnějšího období pro malé i velké školáky. Ne všichni se ale mohou konce června dočkat, stále je totiž spousta dětí, které mají obavy, co na jejich vysvědčení řeknou rodiče. Celý článek

Vývoj miminka 12. měsíc: Z miminka se stává batole, které vše zajímá a umí se prosadit

V albu vašeho děťátka během prvního roku nebude rozhodně chybět první fotografie z porodnice a potom ta s prvním narozeninovým dortem. Dvanáct měsíců uběhlo, ani nevíte jak, a ten uzlíček, který jste nedávno měli strach vůbec pochovat, vás den, co den udivuje Celý článek

Píše Pavlína Gembicky

Lezení... Důležitá vývojová fáze

Lezení je považování za podstatnou etapu ve vývoji dítěte. Bylo dokázáno, že trénuje podporování obou mozkových hemisfér, zlepšuje koordinaci a soustředění, posiluje střed těla, břišní a zádové svaly, připravuje tělo na změnu z polohy horizontální Celý článek

Komentáře