O Kuliferdovi – kapitola devátá

Datum přidání: 20. 8. 2013
Luboš Pavel a ilustrace Jaroslav Soumar

Píše Luboš Pavel a ilustrace Jaroslav Soumar

O Kuliferdovi – kapitola devátá

O Kuliferdovi

Luboš Pavel

Kapitola devátá

Když Anetka odešla a koupelna ztichla, přemístilse Kuliferda s Molem zpátky k ježkovi do proutěného koše.

„V koupelně asi nemáme nejlepší úkryt,“ řekl Kuliferda.

„No hlavně, že je pryč,“ odfrkl si Ježek.

„Ale co když ještě přijde maminka a rozhodne se prát?“

„Počkáme, až se setmí, a pak půjdeme jinam,“ odpověděl Ježek a pak nahlas přemýšlel: „Myslím, že jediný člověk, který mě má rád, je Anetka. V jejím pokoji mi tedy hrozí nejmenší nebezpečí.“

„Možná bychom mohli Anetku požádat o pomoc,“ navrhl Kuliferda.

„To nepůjde, nerozumí nám. Ale bude stačit, když se schováme u ní v pokoji.“

A jak Ježek řekl, tak udělali. Když se setmělo a v bytě byl klid, vyplížili se z koupelny. Prošli napříč předsíní ke dveřím Anetina dětského pokoje, které byly nalevo vedle obýváku. Dveře však našli zavřené.

Ježek s Kuliferdou stáli zklamaně dole na modrých dlaždičkách a hleděli na prosklené dveře s lesklou mosaznou klikou, na kterou nemohli dosáhnout. Hrášek navrhl, aby snesli na hromadu všechny věci, které najdou a dokážou unést. Na hromadu pak vyšplhají a pověsí se na kliku. Snad se jim tak podaří dveře otevřít.

„To by trvalo několik dní, než bychom nahromadili tolik věcí,“ namítl Ježek.

Kuliferda zase, že by mohli hodit na kliku provaz se smyčkou na konci a pak za druhý konec zatáhnout. Ježkovi se však ani tento nápad nezdál uskutečnitelný.

„Mám to,“ vyhrkl najednou Kuliferda, „provrtáme do dveří díru.“

„A čímpak ji chceš provrtat?“

„Tvojí bodlinou.“

„Tak to rozhodně nepůjde,“ zamračil se Ježek.

Chvíli stáli a dívali se na dveře. Potom se Ježek ještě jednou pokusil zapřít do dveří tlapkami, ale bez úspěchu. Už se chtěl obrátit a vrátit se do koupelny, když se náhle ozval takový zvláštní suchý a jemný hlas, jako kdyby někdo lámal sirky.

„Tak už vás dlouho pozoruju a mám dojem, že byste rádi vešli.“Přestože se hlas ozval docela blízko, Ježek s Kuliferdou nikoho neviděli.

A ten hlas řekl znovu: „Mám pocit, že nevíte kudy kam. Poznám to podle loupání.“

Loupání? Jaké loupání? Žádné nebylo slyšet, a vidět také stále nikoho. A najednou na to Kuliferda přišel, to k nim promlouvaly dveře.

„Dobrý den,“ pozdravil Kuliferda.

„Spíše dobrý večer,“ opravily ho dveře.

„Promiňte, ale opravdu bychom rádi vešli,“ pokračoval Kuliferda.

„No ano, to vidím,“ řekly dveře.

„Nemohl byste nám pomoci, pane dveře?“ Jakmile to Kuliferda vyslovil, uvědomil si, že to zní divně. Pane dveře. Tak snad měl dveře oslovit paní dveře? Ne! Nebo, vy dveře? To vůbec nezní uctivě.

„Ne,“ odpověděly dveře.

„Jdeme navštívit Anetku,“ pokusil se vysvětlit Ježek, v naději, že tím dveře obměkčí.

„Kdepak, nemohu vám pomoci,“ řekly dveře, „jakmile nás jednou někdo zavře, nic s tím nemůžeme dělat. Dokud nás zase někdo neotevře. Ale úplně nejhorší je, když nás někdo zamkne, to potom nemůžeme ani s nikým hovořit.“

„To znamená, že nejste zamčené?“ zeptal se Kuliferda a měl radost, že tahle otázka už zněla daleko lépe.

„Ano,“ přisvědčily dveře, „a je to tak krásné, že si můžeme s někým povídat. Každý námi jen tak projde, nikoho nezajímáme.“

Jejich hlas, i když byl celou dobu tichý a monotónní, se teď zdál být smutný.

„My si s vámi rádi povídáme,“ řekl rychle Ježek.

„Jistě, velmi rádi,“ přidal se Kuliferda. „Já jsem hrášek a utekl jsem z polívky.“

„A já jsem Ježek,“ řekl Ježek, „a žil jsem v lese, dokud si mě Anetka neodvezla sebou domů.“

„Anetka,“ vzdychly dveře, „Anetku máme rády. Hlídáme její pokoj. Víme o všech jejích starostech i o všech jejích radostech. Dbáme na to, aby měla klid ve spánku, a těšíme se na to, až se ráno probudí.“

„A Anetka teď už spí?“ vyzvídal Ježek.

„Ještě ne,“ řekly dveře, „za chvíli přijde její maminka dát jí dobrou noc, pusu na čelo, pohladí ji po vlasech a teprve potom Anetka usne.“ „Maminka přijde za chvíli?“ zaradoval se Kuliferda.

„Ano, vždyť to povídáme. A my si povídáme rády. Neodcházejte už.“

Ale dveře volaly marně. Ježek s Kuliferdou se běželi skrýt za botník, aby je maminka,

až přijde, neviděla. A opravdu, za chvíli už spatřili dvě oranžové pantofle s bambulkami na špičkách třesoucími se radostí nad tím, že se zase vezou. Maminka vstoupila z obýváku, šla nejprve k botníku, upravila tam rozházené boty a pak se zastavila před dětským pokojem. Pomalu otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Vešla a dveře nechala pootevřené. Za ní honem vběhl i Ježek s Kuliferdou. Dveře vzdychly, ale lidem se ten zvuk zdál být jako vrznutí. 

Konec deváté kapitoly.

Podobné články

Monika Čepelková

Píše Monika Čepelková

Kdy dítě dokáže pochopit hodnotu peněz, a jak ho to naučit

Učit děti vnímat hodnotu peněz je jednou z oblastí, kterým se dříve nebo později nevyhne žádný rodič. U nás tato potřeba vyvstala velmi brzy, a to již v předškolním věku. Celý článek

Kojenecká kolika, strašák nejmenších... Proč miminka trápí a jak na ni?

Plynatost, lidově nazývaná „prdíky“, je jednou z nejčastějších příčin pláče miminka. Postihuje až 40 % kojenců zhruba do 4. měsíce věku dítěte. Můžeme miminkům pomoci ulevit? Co je vhodné jíst, když maminka kojí a jak je to s UM? Celý článek

Darujte dětem hračky, které je budou bavit. Jejich nadšení uvidíte i uslyšíte

Kdo z nás by si nepřál zdánlivou maličkost, a to, aby měly jeho děti, vnoučata… radost z dárku, který jim chceme dát. Děti dostávají dárky, zvláště pak hračky, velmi rády, my dospělí však řešíme nelehkou věc – co vybrat, aby děti hračka zaujala, bavila a Celý článek

Komentáře