O Kuliferdovi – kapitola jedenáctá

Datum přidání: 3. 9. 2013

Píše Luboš Pavel a ilustrace Jaroslav Soumar

O Kuliferdovi – kapitola jedenáctá

O Kuliferdovi

Luboš Pavel

Kapitola jedenáctá

Kuliferda s Ježkem se neodvážili ani pohnout, a přestože jim pod chlebem nebylo zrovna příjemně, čekali, co se bude dít. Po chvíli slyšeli, jak někdo leze dovnitř. Byl to Mol.

„Anetka se chystá pryč a má v batohu sbalené věci,“ informoval je spěšně.

„Jenomže i nás,“ škytnul Ježek.

„Ale snad…,“ začal Kuliferda, ale nedokončil, protože se prudce zvedli do výšky. To si Anetka hodila batůžek na záda a odcházela z pokoje.

„Máte štěstí,“ řekl Mol, „Anetka odchází a vy se dostanete východem pryč.“

„Ale nevíme kam,“ funěl Ježek.

„Půjdeš s námi, Mole?“ zeptal se Kuliferda.

„Ne, já tady zůstanu.“

„Ale možná jdeme do lesa, nebo… nebo na louku.“

„Já jsem Mol domácí. Jsem tu spokojený. Sbohem, už budu muset letět.“„Sbohem,“ zavolali Kuliferda a Ježek společně. Mol zamával tykadly a vylezl škvírou ven.

Přestože byl namačkaný mezi paštikou, která mu vůbec nechutnala a chlebem, který byl tak suchý, až se mu z toho točila hlava a házelo to s ním nahoru      a dolů stejně, jako když cestoval v pantofli mezi tím nevrlým palcem a upištěným ukazováčkem, cítil se Kuliferda tak nějak bezpečně a příjemně, jako když se kočka schoulí ve svém pelíšku. Nějakým způsobem tušil, že je vše v pořádku a nemají se čeho bát. Anetka je odnáší tam, kam chtějí a potřebují. Ven, do krásného světa přírody, kterou zahlédl za oknem na konci ulice. Také to pohupování a těsno mu dělalo dobře, protože mu připomínalo, jak byl v lusku se svými bratříčky a jak jim bylo, když vítr zafoukal.

„Nebude to trvat dlouho a budeme v lese,“ utěšoval kamaráda Ježka.

„Jen aby, ještě pár těch divých skoků a probořím se do toho chleba úplně.“

Ale Kuliferda ho neposlouchal, protože si uvědomil jednu velmi důležitou věc. A ta důležitá věc byla: doufám, že Anetka utíká směrem na severovýchod, do toho lesa na konci ulice. A teprve teď si to Kuliferda naplno uvědomil. No ano, vždyť to je on, ten les, o kterém mluvil Mol a kde Anetka našla Ježka. Vůbec není důležité, aby se drželi východu gerotonofaktického, nebo jak se vlastně jmenuje, hlavně musí venku na ulici zahnout na správnou stranu.

Mezitím, co Kuliferda takhle uvažoval, pohupování ustalo a v tom klidu, který nastal, byly slyšet tlumené hlasy maminky a tatínka.

„Proč musíme mít všechno tak špinavé?“ To byla maminka. „Vypadáme jak čuňata      a ne lidi.“

Tatínek odpovídal: „Prosím tě, co vidíš, není špinavější než ostatní.“

„Ostatní, ostatní, co se srovnáváš s ostatními. Já chci, aby bylo tak čisté, jak já chci.“

Ále, nebudu kolem něj skákat každý den, mám dost jiné práce.“

„Alespoň okna kdyby byla čistá. Člověk jimi ani nevidí ven.“

Aha, řekl si Kuliferda, to oni stojí doma za oknem a dívají se za Anetkou. Proto je slyšíme tak vzdáleně. 

Za chvíli něco klaplo, zavrčelo jako zlý pes a pak zase předlo jako kočka.

„Kde já už to předení slyšel?“ přemýšlel Kuliferda, „určitě ho odněkud znám.“

„Já ho také slyšel,“ přidal se Ježek, „ale opravdu nevím, co by to mohlo být. Možná rodiče konečně pořídili Anetce kočičku.“

„Kočku? To by bylo dobré. Třeba by tě Anetka konečně pustila.“

„Nevím, jak by to udělala. Přivezla si mě z velké dálky automobilem. A na chodníku před domem bych žít nechtěl.“

My všichni už tušíme, že to předení nebyla ani kočka, ani jiné zvíře, domácí nebo divoké, ale automobil. I když je pravda, že někteří lidé ho opečovávají a starají se o něj jako o domácí zvíře. A za chvíli na to přišel i Kuliferda.

„Ježku,“ zvolal, „my jedeme automobilem.“

„Máš pravdu,“ řekl Ježek, který byl zrovna zaměstnán olizováním paštiky, „přesně takhle to znělo, když mě Anetka vezla z lesa. Jenomže to jsem cestoval v papírové krabici nahoře s dírkami pro dýchání.“ 

„A teď se vezeš jako černý pasažér,“ smál se Kuliferda.

„Vždyť nejsem černý,“ čertil se Ježek, „jsem hnědý. To jen tak vypadá v té tmě.“

„Já vím, já vím,“ chlácholil ho Kuliferda.

Kampak asi jedeme, říkal si hrášek. Jestli směrem vpravo k lesu, nebo na druhou stranu, tam dál mezi ty domy.

Konec jedenácté kapitoly.

Podobné články

Péče o miminkovské genitálie. Nepodceňujte ji

Opruzeniny, ale i větší problémy mohou vzniknout při nesprávné péči o dětské genitálie. Nejčastějším problémem je opruzení zadečku, ale nejen zadečku, i třísel, podbřišku, zkrátka oblasti kryté plenkami. Kůže je podrážděná, zarudlá, svědí a bolí. Celý článek

Mami, tati, podívejte se, co už umím v roce a půl!

Uteklo to jako voda a z vašeho kojence je již batole, které rozumí tomu, co mu říkáte. V tomto období se již naplno rozvíjí jeho osobnost, začíná si prosazovat svou, což je občas pěkně náročné zejména pro rodiče, ale na druhou stranu se můžete radovat z malých Celý článek

Píše Nikol Podhorská

Přimějte děti jíst z talířů. Příborem!

Boj s dětmi a jídlem je nekonečný. Kaše je na zemi, na dětech, na vás. Brokolice létá přes celou místnost. Každodenní rutina. Když ale dětem pořídíte správné nádobí a půjdete jim příkladem, uvidíte, že budou za chvíli jíst přesně podle vašich pravidel. Celý článek

Komentáře