Zajímavosti a novinky pro děti i rodiče

Pěstounská péče, postižení a naše Petruška

Datum přidání: 28. 3. 2017

Tady je příběh naší Petrušky, kterou jsme přijali do pěstounské péče. Při přijetí měla 17 měsíců a o jejím postižení jsme nic netušili. Ve třech letech již měla potvrzenou diagnózu dětský autismus středně těžké symptomatiky a k tomu střední mentální retardaci (nízkofunkční autismus). Je pasivní až uzavřený typ autisty.

 

Jak to všechno začalo


Jsem maminkou šesti dětí, které jsme postupně přijali do náhradní rodinné péče. Vlastní děti se nám nenarodily. Toužili jsme po vlastních dětech a tak nám připadlo docela přirozené a normální, že si děti adoptujeme. V té době by mě ani na mysl nepřišlo, že se ze mě jednou stane i pěstounská maminka, že nebudu vykonávat svoji profesi v  zaměstnání a že celý svůj denní program budu naplno věnovat rodině a našim svěřeným dětem.

Jenže už první děti, které jsme adoptovali, nebyly žádná malá miminka. Byly to pěkně temperamentní batolata. A bylo pro mě velikým poznáním sledovat, jak se doma mojí péčí mění z „ústavního“ dítěte  na dítě, které k někomu patří a má svého člověka. A tak jsme postupně adoptovali tři kluky.

Ještě ta holčička chyběla. Tu nám nabídli do pěstounské péče, protože právně volných dětí do adopce je málo. Tak se z nás stali pěstouni. Já jsem dala výpověď ve svém zaměstnání a podali jsme žádost o svěření dalších dětí do pěstounské péče. Přišly k nám dvě sestřičky. U té mladší nás upozorňovali, že se jedná o dítě vývojově opožděné a vlivem ústavní výchovy je hodně citově deprivované. My jsme se výchovy takového dítěte nebáli. Vždyť skoro všechny naše děti si v sobě nesou pozůstatky ústavní výchovy. Zvláště jeden z adoptovaných chlapců, který v ústavu strávil celé první čtyři roky života. A na něm jsme se už něčemu naučili, jak přistupovat k výchově takových dětí.

To Petruška byla v kojeneckém ústavu „jen“ 17 měsíců,  a k tomu ještě byla kolem  prvního roku hospitalizovaná v nemocnici. Takže i personál kojeneckého ústavu si myslel, že Petruščino odlišné chování je způsobeno právě jejím pobytem v nemocnici a rodinná péče je pro ni to nejlepší, co jí můžou nabídnout.

Po příchodu každého z dětí do rodiny jsem byla zvyklá věnovat maximální péči tomuto dítěti, budovat s ním vztahy a citově ho rozvíjet. Nezáleželo mi na tom, kolik už umí básniček, jak se umí samo hezky obléknout a najíst – to většinou už znali z kojeneckého ústavu.   A tyto děti mi postupně moji vloženou energii vracely. Zahrnovaly nás velkými projevy lásky i vděčnosti za to, že mají konečně svoji maminku a tatínka.

Těžké začátky s Petruškou


Ale to, co nás čekalo s Petruškou, bylo nad všechny naše představy a očekávání.  Ten první rok s ní byl pro mě jeden z nejtěžších období mého života. Energie plynula pouze jedním směrem k dítěti, ale už se mi nevracela v podobě citově naladěného dítěte. Připadala jsem si u ní jen jako stroj, který ji má co nejlépe obsloužit a jinak nic.

V noci málo spala. Po celý den hodně brečela nebo se zas jen smála a my nevěděli čemu a proč. Když jsme ji plačící chtěli ukonejšit v našem náručí, tak se ještě víc rozbrečela. Naštěstí jsem si brzy začala všímat, na které věci reaguje pozitivně. No, nebyli jsme to my, lidé,  naše hlasy a dotyky. Byla to hudba, kterou jsem jí pouštěla z gramofonu, protože ukolébavky a uspávání v náručí své nové maminky odmítala. Těch věcí a předmětů bylo ještě mnohem víc, čemu Petruška dávala přednost před námi.

To jsem si pořád ještě fandila, že ji z toho dostaneme. Prostě i citově deprivované děti někdy hledají uspokojení jinde než je mámina náruč. V té době nám hodně pomohlo, když jsme se celá rodina společně zúčastnili terapie  videotrénink interakcí. Hodně nás tato zkušenost povzbudila v tom, že i s Petruškou je komunikace možná, ale že se od nás zřejmě očekávají v tomto směru „větší“ výkony než v komunikaci u ostatních dětí a že všechno s ní bude chtít více trpělivosti.

Té bylo potřeba i v nácviku jejich dovedností. Ona odmítala jakoukoli změnu, takže na svém chování a postoji nechtěla nic měnit. Nechtěla vůbec sama od sebe se naučit jíst lžičkou a pít z hrníčku, sama nevylezla ze své postele, nevěděla, jak zmáčknout kliku u dveří, aby otevřela dveře a odešla z pokoje…Všechno jsme s ní museli opakovaně trénovat, a to po jednotlivých krocích. Neuměla se ničemu naučit nápodobou. Nehrála si běžně s hračkami…

 

Cesta k diagnóze


Po roce snahy a trpělivosti jsme si řekli, že jsme pro náš vztah udělali maximum. Nyní za pomoci odborníků musíme hledat příčinu, proč se některé věci v životě odehrávají jinak než u ostatních našich dětí. A ta se brzy našla. Pro mnohé rodiče je velkým zklamáním, když zjistí, že je jejich dítě takto těžce postižené.  Pro mě to bylo vysvobozením. Po celou dobu jsem hledala příčinu u sebe, obviňovala se z neschopnosti pomoci Petrušce a očekávala od ní velkou citovou odezvu, jakou jsem nacházela u ostatních našich dětí.

Konečně jsem pochopila, že tak jako slepé dítě by se mě nikdy nepodívalo do očí, tak toho není schopna ani Petruška. Tak jako němé dítě by mě nikdy neoslovilo „maminko“, tak toho zřejmě nikdy nebude schopná ani Petruška. A tak jako chromé dítě by nebylo schopné mě obejmout, tak toho zřejmě nebude schopná také Petruška. Přestala jsem od ní očekávat věci, které bych ani od autistického dítěte nemohla získat.

Poznání diagnózy mě osvobodilo nejen od mých představ a očekávání. Zároveň jsme s manželem začala zvažovat, jestli do budoucna péči o takto postižené dítě zvládneme a to tak, aby se její výchova neodehrávala na úkor výchovy dalších našich dětí, které nás také moc potřebují.  Nikdy jsme neuvažovali o přijetí handicapovaného dítěte. Bydlíme na vesnici daleko od odborných lékařských služeb a speciálních tříd pro handicapované děti. A k tomu ještě tolik dětí v rodině. Zvládneme to?  V tom mě hodně povzbudil manžel. Řekl mi, že pokud jsme doposud péči o Petrušku zvládali, tak nevidí důvod, proč bychom v její výchově dál nepokračovali. Ale zároveň jsme si spolu řekli, že si budeme hlídat ten okamžik, kdy si sami sobě přiznáme, že její výchova je už nad naše síly a potom tuto situaci budeme dál řešit.

Po té tedy, co jsme znali diagnózu, jsem začala studovat různé materiály o autismu, prošla školením, začala jsem rozvíjet  kontakty s odborníky i s rodiči autistických dětí. Ze začátku jsem nevěnovala tolik pozornosti tomu, abych autistickou Petrušku něčemu „po autisticku“ naučila. Zaměřila jsem se na ostatní naše děti, abych je co nejvíc vtáhla do problematiky autismu, vysvětlovala jim jednotlivé zvláštnosti Petrušky, jak se k ní mají chovat a co mají dělat, aby s ní co nejlépe zlepšily kontakty a komunikaci. A výsledky se brzy začaly dostavovat. Naše děti se staly prvními asistenty naší Petrušky a dodnes mi s ní moc pomáhají. Přestala jsem být tolik vyčerpaná, protože to byly právě naše děti, které začaly svoji energii směřovat k Petrušce, a všechno už neleželo tolik jen na mě.

To děti s ní zpívaly, odříkávaly básničky, tančily, kutálely míč, hrály s ní na různé hudební nástroje… A taky mi ji pomohly „rozmluvit“.   Nejdříve po nás Petruška opakovala písničky, potom už i některá slůvka. A tak když od nás něco moc chtěla, všichni jsme svorně trvali na tom, aby tu věc po nás pojmenovala. Dnes už Petruška opakuje nejen jednotlivá slova, ale je schopná využít je v komunikaci s námi.

Příště pokračování – školka, škola…..a jak to bylo dál :)

 

Uvažujete o pěstounské péči, jste žadateli anebo pěstouni a potřebujete poradit? Ozvěte se nám. Těšíme se na spolupráci s Vámi! www.pestouni.cz , info@pestouni.cz
Jsme na Facebooku.

Podobné články

Péče a výchova dětí v případě rozvodu? Jednou z možností je střídavá péče

Střídavá péče je v Česku relativně „nová“. Zatímco například v západoevropských zemích, Skandinávii, USA či Kanadě jde o běžný model fungující od 80. let, v tuzemsku ji právní řád umožňuje teprve od roku 1998. A rozhodně se nedá říct, že by se z ní... Celý článek

MUDr. Michala Knězková

Píše MUDr. Michala Knězková

Včelí, vosí nebo sršní štípance, co s nimi, jak je zvládnout

Včelky, vosy nebo dokonce sršni. Hmyz, který způsobuje maminkám největší starosti. Na tohle téma už padl nejeden dotaz, takže ho tu dnes máte. Podíváme se na všechny ty štípance, řekneme si co s nimi, jak je zvládnout a kdy si dát pozor na... Celý článek

Jak zajistit dětem dobrý spánek i v horkém počasí?

Léto je pro většinu z nás nejkrásnějším obdobím v roce, má ale i své méně příjemné stránky. V případě malých dětí jsou to zejména tropické teploty, které mohou významně ovlivnit také kvalitu spánku. Přinášíme několik tipů, jak dětem spánek v době veder... Celý článek

Komentáře

SH Simona Hubertová napsal(a)

Je skvělé, že se dnes lidé tolik zajímají o to, aby naše děti neměli zkažená záda naším špatným výběrem aktovky či batohu. Osobně jsme ráda, že jsem se o tohle všechno zavčasu zajímala. Syn šel do školy před dvěma roky a musím říci, že aktovku má stále stejnou. Hledala jsme takovou, aby byla lehká a ergonomická s oporou na jeho záda. Musím říci, že firem je více a více. Hlavně díky ceně jsme nakonec nakoupila na batohystil.cz. Jen tak dál a věřme, že budoucnost našich dětí bude lepší. Jen doufám, že jim i nadále zůstane tužka a sešit, aby se nezačaly učit na počítačích.