Zajímavosti a novinky pro děti i rodiče

Postižení a povinná školní docházka aneb jak to bylo dál

Datum přidání: 20. 4. 2017

V předešlém článku jsme představili Petrušku, její postižení, jaká byla cesta k pěstounům, čím vším si všichni zúčastnění prošli a jaké to bylo. Dnes si přečtěte o tom, jaké to je dostat „takové“ dítě do školky nebo školy, co vše to obnáší  a jak se s tím možná i vyrovnat….

Školka?


Její postižení mi připadalo natolik závažné, že jsem neuvažovala o jejím umístění do klasické mateřské školy (ta možnost tady pro autistické děti existuje – společný pobyt s asistentem, kterého doporučí SPC). Využila jsem možnosti, že nedaleko je denní stacionář pro děti s kombinovaným postižením. Je to charitní zařízení a děti svážejí svým autem.

Pro mě to byla velká úleva, kdy 2x v týdnu jsem měla konečně víc času jak na sebe, tak na ostatní povinnosti, které jsem měla v naší velké rodině. Toto zařízení však nebylo zaměřeno na výuku autistických dětí. Tak jsem dál sama pokračovala ve svém domácím programu. K tomu jsem využila služeb Aply (Asociace pomáhající lidem s autismem) a sehnala si sama v okolí dvě studentky gymnázia, které za Petruškou docházely jako asistent pro volný čas.

Příprava na školu


Když se blížil Petruščin nástup k povinné školní docházce, požádala jsem o odklad. Ten jsem i přes počáteční nesouhlas SPC získala, ostatní odborníci (psychologové, psychiatři) se se mnou shodovali. Vždyť i některé naše přijaté děti jsem dávala do školy s ročním odkladem.

Ten rok odkladu jsem intenzivně využila k tomu, abych co nejlépe Petrušku připravila na nástup do školy.  V té době jsem už byla rozhodnutá s výběrem školy pro Petrušku. Vybrala jsem  praktickou školu v našem okolí, se kterou mám ty nejlepší zkušenosti. Chodil tam i náš adoptovaný syn. Na této škole se mi moc líbí přístup učitelů nejen k žákům, ale i k rodičům.

Náš adoptovaný syn má problémy jak s učením, tak i občas s chováním. Moc se mi líbí právě přístup učitelů k řešení různých problémů a také způsob,  jakým se mnou jednají. Berou mě jako partnera ke spolupráci, uznávají mě jako odborníka na své dítě a ptají se mě na různá řešení a přístupy. To na základní škole, kam chodí ostatní naše děti, se děje jen u některých učitelů.

Asistent pedagoga

Ředitel praktické školy souhlasil s mým návrhem umístit Petrušku na jejich školu. Od začátku bylo zřejmé, že se tam Petruška neobejde bez pomoci asistenta pedagoga. Toho mi pan ředitel navrhl s tím, že si ho můžu sehnat a vybrat sama. Vždyť já sama nejlépe vím, jaký člověk bude Petrušce nejlépe vyhovovat. A v případě naší autistické Petrušky to platí dvojnásob. Pokud by s ní měl pracovat člověk, který by si nedokázal získat její přízeň, tak by s ní nic nenadělal.Na fakultě speciální pedagogiky jsem dala inzerát, že hledám asistentku. Svoji žádost jsem specifikovala tím, že potřebuji studenta, který v době nástupu Petrušky do školy bude mít ukončenou vysokou školu. A bylo by nejlépe, kdyby už nyní docházel za naší Petruškou k nám domů jako osobní asistent. Právě takovou studentku jsem našla.

Čas spolu


Studovala dálkově, tak 1x v týdnu přijela za Petruškou domů. Strávili spolu dobu tří hodin, kdy se jí intenzivně věnovala. Ta volba byla výborná v tom, že si dost brzo získala Petruščinu přízeň. A mě si získala tím, že k Petrušce a k jejímu postižení měla stejný přístup, jaký jsme doma používali.  Hodně jsem jí o Petrušce vyprávěla a ona mi pak před odchodem vyprávěla svoje postřehy o Petrušce.

Společně jsme se radily o tom, jak budeme postupovat. Takhle k nám dojížděla rok a půl. Samozřejmě v době přípravy na její státnice měla volno. O to víc se pak věnovala Petrušce o prázdninách a před začátkem školního roku. To k nám jezdila už 3x týdně.

Na poslední týden o prázdninách jsem naplánovala, že spolu budou jezdit už do školy. Proč do školy ještě o prázdninách? Protože je tam prázdná třída, ve které si tak postupně Petruška zvykala na nové prostředí a na paní učitelku. Až pak do třídy přibyli další žáci, tak tam byla Petruška už jako doma.  Takhle si Petruška zvykala postupně na nové věci a události, které jí začaly vstupovat do života.

Paní učitelka


Ještě než začal školní rok, navštívila nás paní učitelka doma, aby se seznámila s Petruškou.  Povídaly jsme si s paní učitelkou o Petrušce, jejích zvláštnostech a co já očekávám od školy, od jejího vzdělání a v čem vidím priority. Domluvily jsme se spolu na sestavení individuálního vzdělávacího plánu pro Petrušku. Ukázala jsem paní učitelce pomůcky, se kterými Petruška pracovala doma a ty si pak vzala s sebou do školy.

Komunikace


Za nejdůležitější oblast jsem považovala nácvik komunikace a sociálních dovedností. Dohodli jsme se společně, že Petruška bude využívat výměnný obrázkový komunikační systém PECS a hned jsme se společně přihlásili s paní učitelkou a  s asistentkou na školení této komunikační metody. Na tvorbu komunikačních obrázků jsem zakoupila počítačový program Boardmaker.

Proč právě tato škola?


I pro paní učitelku to bylo něco nového. V jejich malé škole ještě takového autíka neměli. Tato praktická škola je totiž tak malá, že výuka probíhá jako v malotřídce: několik ročníků je umístěno v jedné třídě. Petruška nastoupila do třídy se svojí pedagogickou asistentkou, kde jsou děti vzdělávány jak podle programu praktických škol, tak i několik žáků, které mají individuální vzdělávací plán podle osnov pomocné školy.

Ve třídě je s Petruškou celkem 6 dětí, 3 s osnovami praktické školy a 3 s osnovami pomocné školy, 1 učitelka a 2 asistentky pedagoga. První 2 hodiny se asistentka věnuje individuelně Petrušce (čtení, psaní, počty), potom mají společné hodiny s ostatními dětmi (tělesná, smyslová, hudební a výtvarná výchova). Petruška má pro sebe vytvořený samostatný koutek na práci s asistentkou, aby se lépe soustředila. Ale jinak ji kupodivu dost láká, co dělají ostatní děti ve třídě a chce dělat práci jako ostatní děti (samozřejmě za pomoci asistentky).

Na této praktické škole se mi už pro našeho adoptovaného syna líbilo, že v rámci školního vyučování žáci nesedí jen u učení v lavicích, ale podnikají hodně výletů a exkurzí. Tyto děti stejně nejsou schopné dosáhnout velkého stupně vzdělání. Pro mě je mnohem důležitější, že se náš syn tímto systémem mnohem lépe zařazuje do společnosti,  které kvůli své mentální retardaci někdy nerozumí.

A tak už i naše Petruška má za krátkou dobu docházky do školy několik návštěv divadelních představení pro děti, výlet vlakem do muzea v Brně nebo do ZOO v Olomouci. Mnozí by se mohli ptát, k čemu je autíkovi návštěva divadla, když ani doma nesleduje pohádky v televizi a čtené pohádce z knížky taky nerozumí. Stejně na tomto představení Petruška zřejmě sledovala dění v hledišti kolem sebe než co se děje na jevišti.

Jenže pro fungování naší rodiny je právě potřeba, aby se Petruška takto postupně seznamovala s tímto prostředím, co a jak tam může očekávat, když pak půjdeme s celou rodinou na podobnou akci. Když byla ještě malá a seděla nám v klidu na klíně, tak jsme ji brávali společně s ostatními dětmi na jejich akce. Jenže později už bylo pro nás obtížnější tam Petrušku ohlídat. Musela jsem se věnovat jen Petrušce a pak už jsem nestačila sledovat, jak např. naše děti účinkují na dětské besídce. Já chci, aby se takto Petruška postupně naučila zvládat různé situace v různém prostředí.

A hurá do školy!


Díky tomu, že se mi podařilo naši Petrušku umístit na školu ve stejném místě, kam chodí i ostatní naše děti, tak naše Petruška žije pořád uprostřed nich. Kdybych musela brzo ráno Petrušku vozit do vzdálené speciální školy pro děti s autismem, spoustu času bych ztratila cestováním a bez častějšího kontaktu s našimi dětmi. Tam by se jí možná dostalo „autíkovského“ vychování a vyškolení, ale byla by vytržena z přirozeného prostředí naší rodiny.

Ráno nemáme vůbec problém ji vypravit do školy. Vstává spolu s ostatními dětmi. Pak ji naše děti vezmou mezi sebe za ruku a společně odcházejí na autobus. Na starosti ji má náš nejstarší 19tiletý adoptovaný syn. Jeho gymnázium je na stejné ulici jako Petruščina škola. Petruška tak jede společně s ostatními dětmi z naší vesnice a cestou od autobusu ke škole zase potkává další známé děti, které touto cestou jdou do základní školy. Naše děti se předhánějí v tom, kdo ji právě povede za ruku a kdo jí koupí jízdenku na průkazku ZTP/P. A tak když vidím naše starší děti takto společně odcházet, a jakou starost mají o Petrušku, tak zapomínám na ty horší chvíle s nimi a tiše za nimi volám: „Vše odpuštěno!“

Míla Striová

Článek poskytlo Sdružení pěstounských rodin, které více než 20 let pomáhá ohroženým dětem najít milující rodinu. Stávajícím pěstounským rodinám nabízí Sdružení pomoc a podporu v rámci Dohod o výkonu pěstounské péče.

Uvažujete o pěstounské péči, jste žadateli anebo pěstouni a potřebujete poradit? Ozvěte se nám. Těšíme se na spolupráci s Vámi! www.pestouni.cz , info@pestouni.cz
Jsme na Facebooku.

Podobné články

Jak motivovat děti k tomu, aby je jejich koníčky bavily?

Nadchnout děti pro nějakou novou aktivitu je celkem snadné. Každé správné dítě je zvídavé a rádo poznává nové věci. Dalším krokem však je, aby potomek u vybraného koníčku zůstal a nadšení mu vydrželo. Celý článek

Píše MUDr. Michala Knězková

Píše Píše MUDr. Michala Knězková

Péče o uši malých dětí

Sluch je jedním z lidských smyslů a je považován za ten vůbec nejdůležitější. Abychom se mohli správně dorozumívat, potřebujeme právě sluch. Je nezbytný pro hladký vývoj komunikačních dovedností. Dětské ouško je sídlem dvou důležitých orgánů a zajišťuje nejen Celý článek

Připraveni na chladné dny aneb co ještě pořídit

Chladné počasí je mnohdy nepříjemné pro dospělé, natož pro děti. Chladno nám může být nejen venku, ale i doma. Proto je důležité vybavit se tak, abychom s chladem nemuseli bojovat a za každých okolností sebe i své nejmenší udrželi v teple. Celý článek

Komentáře