Ze života jedné z nás: Plazení a únavě hurá

Datum přidání: 20. 11. 2017
MatkaNaOdstřel

Píše MatkaNaOdstřel

Sedím u vlažného kafe a studuju zrovna nějakou hrozně zásadní debatu o příkrmech. Ve chvíli, kdy se začnu děsit, že nemám kuřata, krávy a prasata z vlastního chovu a jsem tím pádem úplně odepsaná, vzhlídnu od PC. Na dece leží malá, ale malý nikde. Kde je?

Nikdo ho neukradl, to je jasný. A kdyby jo, dávám tomu minutu, maximálně dvě, než to dítě otevře pusu. Pak hádám, že ho vrátí a přidá ty kuřata, krávy a prasata navrch. Nechávám malou řešit, jestli je lepší trhat nožičku plyšové berušce nebo užužlat hlavu sloníkovi a jdu pátrat. Když míjím zrcadlo, přesvědčím se, jestli jsem neusnula. To se mi totiž občas stane. Na rozdíl o dob, kdy jsem chodila do práce a měla potíže s usínáním, teď mi nedělá problém ustlat si na zemi, na stole nebo na klávesnici od počítače. Ale otisk na obličeji nikde.

 Volám na něj jménem, jak kdybych čekala, že mi na odpověď zaštěká nebo zahaleká: „Tady jsem!" Když už začínám být nervózní, uslyším rachot z chodby. Nacházím synátora u koše s vysypaným špinavým prádlem. Na sobě má použitý ručník a v obličeji blažený výraz. Kroutím hlavou. ,,Ty jo, co z Tebe asi bude?"

Pak si ale vzpomenu na stav svého účtu a říkám si, že se mu ten trénink „houmelessáctví“ bude možná jednou hodit.

Z jeho plazení jsme všichni nadšení. Je to ta fáze, kdy se můžete opravdu nefalšovaně radovat z pokroku, protože se pohybuje kupředu i opačným směrem, ale zatím pořád není problém ho dohnat. Jediný, kdo radost nesdílí, je náš kocour. Dost často má tendence utíkat s ušima stočenýma dozadu, vytřeštěnýma očima a naježeným hřbetem. Což ale malého objevitele ještě víc motivuje ku pohybu. Naštěstí ještě nedosáhne na židli nebo na skříň, kam se nebohé zvíře občas nepozorovaně schová a získá tak pár minut klidu. Přemýšlím, jestli by mě ta skříň taky unesla. Ale jsem tak unavená, že bych tam stejně nevylezla. A pochybuju, že by mi tam někdo nosil šunčičku a granulky.  Začíná být oříšek vymyslet, kam umístíme kočičí wc. Pro malé dítě totiž jeho obsah to pravé ořechové není. I když se zdá, že by mu to chutnalo i víc než mrkvička, dýně nebo brambory. Jídlo jim totiž zatím slouží místo mého make-upu a malířských barev. A myslí i na to, abych snad venku neumřela hlady. Stačí hrábnout do vlasů a mám snídani, svačinu, oběd i večeři. Blahořečím toho, koho napadlo do výtahů dávat zrcadla. Bez něj bych byla vyřízená. Což ale bývám i tak.

,,Miláčku, já vím, že to se mnou teď není žádný med. Uděláme si hezký ve...Chrrrr, chrrrr."

Zdá se mi, že jede sanitka a hasiči. To už mě vezou? Ale kdeže. To se zas jen rozeřvali oba naráz.

,,Tak si ten hezkej večer uděláme zítra, jo?"

Podobné články

Samovyšetření. Rutina, která může zachránit život

Zhoubná onemocnění patří mezi strašáky naší společnosti. Rakovinou prsu onemocní každý rok přes sedm tisíc českých žen. Přestože každý rok stoupá počet žen s rakovinou prsu, mezi dobré zprávy jednoznačně patří, že počet úmrtí díky včasným diagnostikám klesá. Celý článek

9. měsíc těhotenství: Vydržte! Finále se nezadržitelně blíží

Poslední měsíc těhotenství je pro většinu nastávajících maminek pocitově tím nejdelším. S přibývajícími kily si totiž připadají těžce a nemotorně a navíc.. porod může přijít prakticky kdykoliv. Celý článek

Kojení vs. UM aneb umělé mléko nemusí být tak špatná alternativa

O kojení najdete spoustu a spoustu článků. Ale někdy to prostě nejde nebo maminka z nějakého důvodu nechce. A tak je třeba najet s miminkem na umělou výživu. Přečtěte si tento článek, ať víte jaké výhody nebo rizika tato cesta přináší. Celý článek

Komentáře