Ze života jedné z nás: Plazení a únavě hurá

Datum přidání: 20. 11. 2017
MatkaNaOdstřel

Píše MatkaNaOdstřel

Sedím u vlažného kafe a studuju zrovna nějakou hrozně zásadní debatu o příkrmech. Ve chvíli, kdy se začnu děsit, že nemám kuřata, krávy a prasata z vlastního chovu a jsem tím pádem úplně odepsaná, vzhlídnu od PC. Na dece leží malá, ale malý nikde. Kde je?

Nikdo ho neukradl, to je jasný. A kdyby jo, dávám tomu minutu, maximálně dvě, než to dítě otevře pusu. Pak hádám, že ho vrátí a přidá ty kuřata, krávy a prasata navrch. Nechávám malou řešit, jestli je lepší trhat nožičku plyšové berušce nebo užužlat hlavu sloníkovi a jdu pátrat. Když míjím zrcadlo, přesvědčím se, jestli jsem neusnula. To se mi totiž občas stane. Na rozdíl o dob, kdy jsem chodila do práce a měla potíže s usínáním, teď mi nedělá problém ustlat si na zemi, na stole nebo na klávesnici od počítače. Ale otisk na obličeji nikde.

 Volám na něj jménem, jak kdybych čekala, že mi na odpověď zaštěká nebo zahaleká: „Tady jsem!" Když už začínám být nervózní, uslyším rachot z chodby. Nacházím synátora u koše s vysypaným špinavým prádlem. Na sobě má použitý ručník a v obličeji blažený výraz. Kroutím hlavou. ,,Ty jo, co z Tebe asi bude?"

Pak si ale vzpomenu na stav svého účtu a říkám si, že se mu ten trénink „houmelessáctví“ bude možná jednou hodit.

Z jeho plazení jsme všichni nadšení. Je to ta fáze, kdy se můžete opravdu nefalšovaně radovat z pokroku, protože se pohybuje kupředu i opačným směrem, ale zatím pořád není problém ho dohnat. Jediný, kdo radost nesdílí, je náš kocour. Dost často má tendence utíkat s ušima stočenýma dozadu, vytřeštěnýma očima a naježeným hřbetem. Což ale malého objevitele ještě víc motivuje ku pohybu. Naštěstí ještě nedosáhne na židli nebo na skříň, kam se nebohé zvíře občas nepozorovaně schová a získá tak pár minut klidu. Přemýšlím, jestli by mě ta skříň taky unesla. Ale jsem tak unavená, že bych tam stejně nevylezla. A pochybuju, že by mi tam někdo nosil šunčičku a granulky.  Začíná být oříšek vymyslet, kam umístíme kočičí wc. Pro malé dítě totiž jeho obsah to pravé ořechové není. I když se zdá, že by mu to chutnalo i víc než mrkvička, dýně nebo brambory. Jídlo jim totiž zatím slouží místo mého make-upu a malířských barev. A myslí i na to, abych snad venku neumřela hlady. Stačí hrábnout do vlasů a mám snídani, svačinu, oběd i večeři. Blahořečím toho, koho napadlo do výtahů dávat zrcadla. Bez něj bych byla vyřízená. Což ale bývám i tak.

,,Miláčku, já vím, že to se mnou teď není žádný med. Uděláme si hezký ve...Chrrrr, chrrrr."

Zdá se mi, že jede sanitka a hasiči. To už mě vezou? Ale kdeže. To se zas jen rozeřvali oba naráz.

,,Tak si ten hezkej večer uděláme zítra, jo?"

Podobné články

Monika Čepelková

Píše Monika Čepelková

Jak mi Pokémoni zasáhli do finančního vzdělávání

Asi před 3 měsíci jsem neměla o existenci barevných kartiček s Pokémony ani tušení. Teď se s nimi setkávám každý den a nejsem z toho zrovna nadšená. Přesto se snažím na „soužití“ s nimi najít něco pozitivního. Celý článek

Jste těhotná? Přečtěte si, co se děje první dva měsíce ve vašem těle

Zjednodušeně se dá říct, že první měsíc těhotenství o svém „jiném stavu“ nemáte zdání. I když se obecně říká, že těhotenství trvá devět kalendářních měsíců, tak výstižnější je pojmenování deset lunárních měsíců, což znamená deset měsíců trvajících 28 dnů. Celý článek

Spolupracujeme s fitMAMI®

4 tipy, jak se připravit na první pracovní cestu

Stále více maminek na mateřské pracuje a dost z nich navíc díky své práci i cestuje. Možná ta první cesta čeká právě vás. Víte, jak se na to připravit? Jste šest měsíců po porodu, miminko už vás nepotřebuje každé tři hodiny a na řadu přichází práce Celý článek

Komentáře